Znám reakce čtenářů, kteří nejsou dost imunní proti podobnému druhu psychologické přípravy: „To je hrůza, jak se nám lhalo! Už abychom fúzovali s Rakouskem nebo Bavorskem!" Anebo: „Bylo nám toho obrození zapotřebí? Mohli jsme být dávno Němci a mít pokoj!"
Autorská trojice, politolog, psycholog a historik, dobře ví, co dělá. Pod záminkou „léčení národní duše" a „boření mýtů" předvedli techniku totální destrukce sebedůvěry národa. Předvedli techniku ponižování, napadání a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Pokusili se znevážit, znehodnotit, zneuctít všechno, co se v našem vědomí váže k národní historii, národní tradici, národní kultuře. Pokusili se připravit nás o naše národní hodnoty a ideály. Bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.
„Pod technikami ponižování rozumím souhrn postupů uskutečněný úmyslně tak, aby se v individuích určitých kategorií (rasových nebo sociálních) napadla a zničila úcta k sobě samým a aby se přeměnili postupně v odpadek, který se obává sama sebe, a který si konec konců musí zoufat nejen intelektuálně, ale i vitálně. Pronásledovatel se snaží o to, aby se v určité bytosti zničilo povědomí, ať už oprávněné nebo iluzorní, které má na začátku o své hodnotě, aby sám před sebou uznal, že je tím, co se o něm soudí, anebo se mu namlouvá, že se o něm soudí. Je to pro pronásledovatele nejlepší prostředek, jak spoutat svou oběť: bytost, která si zachovává vědomí své hodnoty, je schopná činů... Zároveň s tím, jak pronásledovatel ponižuje svou oběť, sám se upevňuje a utvrzuje v pocitu vlastní nadřazenosti. Předjímá výsledek, že ten druhý už je virtuálně lidský odpadek, kterým se později stane, a že tedy má vlastně právo takto s ním zacházet.. ."3
Podivenův pamflet neobsahuje žádný "nový pohled" na naše dějiny. Je to starý známý účelový pseudodějepis v imperiálních službách. Podivujeme se, že 55 let po apokalypse poslední války jsou u nás skupiny mladých lidí, kteří praktikují hitlerovské rituály a hlásí se k programu „Mein Kampť'. Ale větší podiv musí vzbudit skutečnost, že spoluautor spisu „Úloha Čechů v dějinách" je nejen český vysokoškolský učitel a politik, ale že byl dokonce premiérem české vlády a poté předsedou senátu ČR. Soustředěným několikaletým působením médií jsme již otupěli proti útokům na svou národní identitu. Nejsme na urážky citliví. Ale zkuste dosadit do Podivenových pohan a odsudků jako adresáty místo Čechů Židy nebo Romy. Pocítíte otřes z antihumánního znevažování etnika (hanobení rasy), zbavování důstojnosti národa (zločin proti lidskosti), tupení národního kulturního dědictví (porušení všeobecné deklarace lidských práv).
A tak se nad Podivenem divím: Jak to, že se na autorství takového díla může podílet čelný český politik?
Poznámka
Záštiplnou předpojatostí stihá Podiven nejen český, ale i ruský národ. Ačkoliv geograficky, historicky ani kulturně nelze evropské Rusko od Evropy amputovat, kategoricky tvrdí, že „Rusko nikdy k Evropě nepatřilo" (s. 59). Vrcholem neuvěřitelného znevažování je výrok, že v Rusku „hodnoty lidské osobnosti zůstanou neobjeveny, člověk platí jen za částečku masy" (s. 60). Je možné, že Podiven nečetl nic z krásné ruské literatury? Podle čtenářských zkušeností má právě ruská literatura primát v odkrývání „lidské osobnosti“ na rozdíl od literatury francouzské, která vyniká v líčení života, a anglické, jejíž doménou je zobrazení společnosti. Podiven patrně neví, že nakladatel J. Otto vydával desítky svazků Ruské knihovny, oblíbené a hluboce lidské četby našich otců a dědů. A Podiven si zřejmě ani nevzpomněl, jak ruský básník, jeden z těch, kteří odsoudili násilné potlačení Pražského jara, zdůraznil nezadatelnou hodnotu jedince (dokonce ještě i v komunistické éře) hrdou větou: „Beze mne by lid nebyl úplný." Jak chce Podiven čtenářům sugerovat, že „hodnoty lidské osobnosti zůstaly neobjeveny" u Puškina a Lermontova, Gončarova a Turgeněva, Tolstého a Dostojevského, Gogola, Ostrovského a Čechova a u nekončící řady dalších světově uznávaných představitelů ruské literatury, podle níž se leckde ve světě (nejen v Evropě) učí i psychologie a etika? Tomu vyobcování Ruska z evropské kultury jistě Podiven ani sám nevěří.
***
1.Pražák, A.: Národ se bránil, Sfinx, B. Janda, Praha 1946, 410 s.
2. Dyk, V., Zmoudření Dona Quijota. Orbis, Praha 1957, s. 83-85
3. Marcel, G., Les hommes contre l´humain (Lidé proti lidskému, 1951), In: Člověk, kto si?, Obzor, Bratislava s. 51-65
Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali
a pravdu každému přáli. Jan Hus (List z Kostnice)
4. Mistr Jan Hus v české televizi 6. července 2009
Nejen každý český vzdělanec, ale i absolvent české základní školy by měl vědět, kdo byl Mistr Jan Hus. Oblíbený kazatel v kapli Betlémské, spisovatel náboženských spisů nejen latinských, ale – průkopnicky - i českých, zakladatel novodobého spisovného českého jazyka, oprávce pravopisu, iniciátor počeštění pražské Karlovy university. Svým učením, svým životem i smrtí podnítil hnutí, jež bylo po něm nazváno husitské a představuje výrazný proud nejranější evropské reformace. Spojoval reformní úsilí za opravu církve i společnosti, ujímal se chudých a bezbranných; proti svrchovanosti církevní autority a jejího dogmatismu postavil autoritu Písma a jeho svobodného výkladu ve shodě s rozumem a svědomím. Jan Hus a po jeho smrti válčící husitské šiky otřásly církevní světovládou a razily cestu novověké kultuře ve znamení svobody a odpovědnosti mravní odpovědnosti. Kdo očekával, že v televizním dokumentu Čt2 „Reformátor a kacíř" najde konkrétní doklady uvedeného shrnutí, oživené filmovou technikou, byl zklamán. Dokument v rychlém sledu nabídl několik realizačních rovin, vstupy několika historiků, záběry z dětské (žákovské) dramatizace Husova kostnického soudu, záběry z kolokviálních zkoušek studentů pedagogické fakulty, prudké „střihy" tu na obnovu kaple Betlémské v 50. letech, tu na 28. říjen v Praze a na osobnost T.G. Masaryka. Koláž působila rozpačitě, výsledný dojem – trochu zbytečného zmatku kolem děje dávno zavátého… Podivná mozaika s cílem tak oblíbeným - zbavit pojednávanou osobnost tradičního respektu – „demýtizovat“ ji, jak se s oblibou říká. Sledujme jednotlivosti.
Co měla znamenat úvodní holá věta prominentního myslitele: „Byl Čech.“? To abychom si moc nenamýšleli o jeho významu, který byl jen místní? Ale známý bonmot to bez všech dalších výkladů vyvrací: Viklef vykřesal jiskru, Hus zapálil pochodeň a Luther tu pochodeň zdvihl.
Proč se jeden z historiků namáhal odkrýt, zda Hus byl nebo nebyl dobrý student, proč nemluvil raději o Husových předchůdcích, kazateli K. Waldhauserovi, Janu Milíči z Kroměříže a Matěji z Janova?
Proč jiný historik utrousil, že Hus používal vulgární slova, proč podle pravdy neřekl, že povýšil mluvený jazyk na spisovný, že jej zbavil přežitých archaismů, že pravopis zjednodušil zavedením diakritických znamének, že usiloval o čistotu jazyka, brojil proti přijímání cizích slov tam, kde máme slovo české, že pečoval o bohoslužebný zpěv věřících? A proč nepřiblížil Husovy česky psané spisy?
Proč nikdo nepřipomněl liché sliby a glejt císaře Zikmunda, že je Hus „v ochraně krále a svaté říše“. Nikdo nevzpomněl ani 247 dní fyzického a duševního utrpení Mistra Jana Husa v nejtěžších kostnických hladomornách, přikovaného na rukou i nohou, přestože měl vysoké horečky a žlučníkové koliky. Zaslechli jsme jen poznámku o tom, že kritika těžkého žaláře je bezpředmětná, protože tehdejší právo předepisovalo, aby těžké provinění kacířstvím bylo těžce potrestáno. Neslyšeli jsme, že na protestní listinu proti bezpráví páchaném na Husovi přivěsilo své pečeti 250 moravských a českých pánů a po Husově smrti je to již 452 pánů a zemanů, odhodlaných hájit Husovu pravdu a čest.
Padla zmínka o lítosti papeže Jana Pavla II. nad Husovým utrpením, bagatelizovaná vzápětí poznámkou o papežově slovanském původu. Za nejtěžší přečin Husův bylo označeno popření zprostředkovatelské úlohy papeže ve vztahu k Boží milosti, protože se Jan Hus po bezvýsledném odvolání k papeži v nouzi nejvyšší odvolal – ke Kristu! Bylo to nepochybně morální gesto, „nemohu-li dojít spravedlnosti na zemi, doufám v ní na nebi“. (Ostatně ke kterému papeži se měl odvolat, když byli tři?)
Zmínka o T.G. Masarykovi. Ne že o Husovi psal a co o něm psal, ale škodolibý úšklebek nad tím, že podcenil pohodlnost matrikových katolíků zajít na úřad a oficiálně vystoupit z církve.
Dvakrát se v rychlém střídání historického místa, času i osob ozvala žaloba na Husa, jednou z české strany, jednou z Norimberka, že vyvolal vlnu násilí, nepřátelství a válek. Pozoruhodné. Nikoli pachatelé zlořádů jsou vinni, ale jejich kritik a oprávce.
Dokument byl zarámován prezentací romanticky cituplné písně „Hranice vzplála tam na břehu Rýna“ a Brožíkova plátna „Hus před koncilem“, způsobem, který hodnotovou podstatu tématu a jeho nadčasovou platnost znevažoval, ne-li přímo zesměšňoval. Tolik Čt 2.
Na Primě dávali v odpoledních hodinách historický film O. Vávry Jan Hus na motivy A. Jiráska. Velké historické plátno o jednom ze zápasů za svobodu, pravdu a spravedlnost. V době svého vzniku (1954) působilo do značené míry jako aktualizace ve shodě s revolučním budováním socialismu. Dnes, v době sociální vypráhlosti, působí dílo nadčasově.